Trest v sociologii a psychologii

Pojem trest se dá obecně vymezit jako povinnost jedince něco strpět v závislosti na nějakém úkonu, který společnost vyhodnotila jako nevhodný a ji ohrožující. Společnost má zájem na tom, aby byl subjekt za porušení daných norem, ať už právních, mravních nebo společenských, odpovědný a aby byl trestán. V současné době vlastní největší míru vynutitelnosti trestu stát, který se opírá o právní systém. V tomto kontextu se často hovoří o státním monopolu násilí, kdy stát má jako jediný subjekt společnosti právo donutit provinilce k výkonu trestu.

Teorie trestu se historicky vyvíjela. Z počátku byly zavedeny tresty z jediného důvodu, aby se pachateli oplatilo to, co způsobil. To znamená, že trest měl z počátku formu odplaty a msty. Primárním cílem trestu byla situace, kdy byl postižený emočně uspokojen. Postupným vývojem se na trest začalo dívat I z jiného úhlu pohledu. Začalo se trestat především z účelu, aby nebylo pácháno zlo. Oba tyto dva způsoby vnímání trestu jsou dodnes aktuální a zůstávají zcela základními.

Nejstarší způsob vyměřování trestu byl způsobem oko za oko, zub za zub. Postupným vývojem společnost došla k závěru, že tato forma trestu nemá dostatečně efektivní účinky a že je zcela nevhodná. Představme si například takovou situace, kdy já druhému jedinci zlomím ruku. Jako ekvivalenci k újmě, kterou jsem druhému způsobil, mi bude za trest taktéž zlomena ruka. Když se na tento problém podíváme z pohledu postiženého, zjistíme, že je tímto způsobem většinou dostatečně uspokojen a má pocit, že došlo k zadostiučinění. Na druhou stranu on ani já nebudeme schopni vykonávat přibližně 4 týdny fyzickou práci. Pokud se na tento problém budeme dívat z čistě ekonomického hlediska, dojdeme k závěru, že stát nám bude vyplácet dvě nemocenské dávky a oba dva budeme na měsíc vyřazeni z pracovního života. Tudíž se naše pracovní absence negativně projeví na výkonnosti ekonomiky a potažmo I na HDP. Pro společnost je tudíž výhodnější, aby pachatel zaplatil postiženému přiměřenou finanční kompenzaci a i nadále zastával svou funkci ve společnosti. U dvou jedinců jsou negativní dopady nepatrné a zcela zanedbatelné, ale představme si tuto situaci v rámci celé společnosti. V tomto případě bychom tento jev mohli vnímat jako nezanedbatelný negativní faktor zpomalující vývoj celé ekonomiky. Nejen z tohoto, ale i z mnoha jiných důvodů vznikl ve společnosti zájem na tom, aby byly tresty patřičně vyměřeny úrovni újmy, kterou pachatel způsobil postiženému a celé společnosti a aby nedocházelo k výše popsané situaci, která je zcela neefektivní.

Nejcitelnější újmu pro pachatele společnost vidí v trestu odnětí svobody, kdy je člověku odebráno jedno ze základních lidských práv. V dnešním trestním právu v České republice se na trest díváme z pohledu, aby újma v něm obsažená byla přímoúměrná potřeby ochrany společnosti. Z toho vyplývá, že se přísnějších trestů (jako je např. odnětí svobody) používá jen v těch případech, kdy to společnost považuje za zcela nezbytné a nutné. Otázkou je, jak lze dostatečně přesně poznat úroveň potřeby ochrany společnosti, ze které se vyvozuje výše a forma trestu?

Již od nejstarších lidských společenství existovala potřeba obranného mechanismu, který by chránil životy a zdraví jejich členů. Například již kmenové společenství bylo zcela závislé na počtu kmenových příslušníků. Čím více bylo jedinců uvnitř kmene, tím vyšší pro kmen byla pravděpodobnost přežití. Ne vždy ale je a byla ochrana života a zdraví členů společnosti na prvním místě. Například v absolutistických vládách byla na prvním místě ochrana panovníka a jeho pravomocí. Podobný princip se objevoval i za doby komunismu v České republice, kdy na prvním místě nebyla ochrana život jednotlivce, ale ochrana politického systému a vlády (jako neblahý příklad lze uvést politický proces s Miladou Horákovou v době totality, kdy stát měl mnohem větší zájem na tom ochránit sám sebe než ochránit život člena společnosti). Konečně až v demokraticky vyspělé společnosti se objevuje na prvním místě ochrana života a zdraví jednotlivce. Zejména proto je smutné, že i 19 let po revoluci existuje v České republice trestní zákoník, který platí ještě z dob socialismu, kde seznam trestných činů začíná pojmy rozvracení republiky a vlastizrada. Nový trestní zákoník, který by měl začít platit od 1. Ledna 2010 by již měl na prvních místech seznamu trestných činů mít trestné činy proti životu a zdraví. I když je změna seznamu trestných činů víceméně jen formální, obecně se dá říci, že nový trestní zákoník by si měl více vážit lidského života. Mezi nejsilnější argumenty tohoto tvrzení lze uvést zvýšení trestu za vraždu z 15 na 18 let odnětí svobody nebo například snížení trestní odpovědnosti z 15 na 14 let. Dále bude nový trestní zákoník obsahovat nově zavedené alternativní tresty, jako je například domácí vězení.

Pro širší pochopení pojmu trestu je nezbytné položit si otázku, jaký základní účel by měl trest splňovat? Na toto téma by se dali vést rozsáhle diskuze a neexistuje na ně jednoduchá a především jednoznačná odpověď. Zejména je to dáno tím, že tento problém je chápán každým člověkem velice subjektivně. Obecně se dá účel trestu zkoumat z pohledu funkcí, které by trest měl s menší či větší vahou nést a které by se měli vzájemně podmiňovat a doplňovat.

Nejzákladnější funkcí trestu je funkce restaurativní, která by měla ve společnosti opět obnovit pocit spravedlnosti. I když se nám na první pohled může zdát, že v dnešní době nemá takovou váhu a že je to jen jakýsi historický přežitek, který se na moderní společnost nedá aplikovat, musíme brát v potaz, že tato funkce velice úzce souvisí se společenským vědomím. Pokud ve společnosti převládne pocit, že nedošlo k emociálnímu uspokojení jí samé a hlavně postižených jedinců, nebude ve společnosti existovat pocit spravedlnosti. Pokud jsme si tohoto vědomi, musíme si poté položit otázku, jestli může efektivně a dlouhodobě fungovat společnost bez spravedlnosti? Těžko. Pokud převládne obecný názor, že ve společnosti neexistuje spravedlnost, tak za předpokladu, že se většina lidí bude chovat racionálně a bude chtít maximalizovat užitek ve svůj prospěch, může tato situace vést k naprostému chaosu a anarchie. Důležitosti spravedlnosti ve společnosti si byl plně vědom I německý filosof Immanuel Kant, který ve svém aforismu řekl: “Kdyby se měla ztratit spravedlnost ze společnosti, neměl by život lidí na Zemi žádnou cenu.“

Trest by měl dále obsahovat výchovnou funkci, která má ve svém důsledku přinést nápravu potrestaného. Tato funkce je velice diskutabilní a často v dnešní postmoderní společnosti selhává. Ne v každém případě je provinilec schopný převýchovy a vlastní sebereflexe. Důvod existence tohoto selhání vidím převážně v tom, že výše a forma trestu není vyměřena dostatečně vzhledem k užitku, který provinilci přinese porušení nějakého pravidla. Z toho lze odvodit důležitost stanovení přiměřené úrovně trestu. Nepřekonatelný problém nastává v důsledku toho, že tato úroveň je velice individuální a proměnná a nelze ji přesně stanovit matematickými ani statistickými modely. Vzhledem k tomu, že ji nelze jednoduše a přesně určit, dochází zde k častým chybám a omylům, které jsou příčinou selhávání trestu, jako výchovného prostředku.

Dále je důležité zmínit funkci ochrannou, která v zásadě slouží k ochraně společnosti před nebezpečnými pachateli a která nemusí být v trestu obsažena. V praxi se tato funkce realizuje především trestem odnětí svobody nebo například již zmíněným domácím vězením.

Jako poslední velmi důležitou funkci trestu je nutné uvést preventivní funkci, která působí na potenciální budoucí pachatele. Jejím základním úkolem je odradit před společensky nechtěným chováním. Toho je dosaženo uvědoměním si každého člověka, jaký trest jej čeká, pokud se zachová proti společensky daným normám a pravidlům. Tato funkce je velice silně ovlivněna vynutitelností trestu. Pokud neexistuje dostatečná vynutitelnost ať už například ze strany státu nebo jakéhokoliv jiného subjektu, tak nejen preventivní funkce, ale celý trest podstatně ztrácí na svém účinku a je tím zcela mařen.

V některých případech porušení pravidel trest nemusí nést všechny z výše uvedených funkcí. Jako jeden z mnoha příkladů lze uvést situaci, kdy provinilý jedinec si je plně vědom, co způsobil, ví, že za svůj čin nese veškerou odpovědnost a ví, že už nikdy nemůže odčinit, co způsobil. Pro takového člověka je dostatečným trestem už jen to, že musí žít do konce svého života se špatným svědomím, s pocitem viny, kterého se nikdy nezbaví. Potom nastává otázka, jaký má v tomto případě trest smysl? Nestačí jako trest to těžké břemenem, které si člověk ponese sebou po celý život? Musíme si uvědomit, že v tomto případě je sice účel trestu oslaben, ale zcela nezmizel. I přesto, že je pachatel dostatečně potrestán následkem svého činu, společnost nadále vyžaduje za daný prohřešek kompenzaci, která by uspokojila touhu společnosti po spravedlnosti, která je pro ni velmi důležitá.